Zase ten stejný den?

Zazvoní budík. Začíná stejný den. Phil už ví, koho potká, co uslyší i co se za chvíli stane. Jen ostatní netuší, že to všechno už prožil.

Ve filmu Na Hromnice o den více se ráno všechno vrací na začátek. Philovi zůstává paměť předchozích pokusů. Co se včera nepovedlo, může dnes opravit. Téhle zvláštní výhody začne využívat i při setkávání s Ritou, svou televizní producentkou.

Když mu Rita řekne, že studovala francouzskou poezii, nejprve se jí vysměje. Při dalším opakování stejného rozhovoru už je připravený recitovat. Z jejího pohledu nečekaná spřízněnost. Z jeho pohledu opravená replika.

Setkání podle scénáře

Phil se o Ritě dozvídá stále víc. Zná její odpovědi, ale pořád chce, aby se zachovala podle jeho představ. I její nesouhlas se v jeho plánu mění v překážku, kterou snad příště obejde.

Jeho snažení je komické i vyčerpávající. Musí si pamatovat, co říct, kdy se usmát a kterou poznámku už neopakovat. Čím dokonalejší má být večer, tím méně si může dovolit od připraveného průběhu odbočit. To, co má vypadat jako spontánní blízkost, vyžaduje stále přesnější režii.

Něco z toho lze zaslechnout i v rozhovoru, jehož konec známe předem. Čekáme obvyklou výčitku, chystáme obhajobu, v duchu už odpovídáme. Druhý ještě nedokončil větu a my ho ve své představě dovedli až k poslední replice.

Co nejde nacvičit

Phila zajímá hlavně to, co má říct nebo udělat, aby Ritu získal. Odpověď, která se do plánu nehodí, se pak těžko přijímá jako něco, co druhý opravdu chce.

Ritino rozhodnutí ale zůstává její. Ani znalost všech oblíbených věcí z něj neudělá poslední správnou repliku, kterou se Phil ještě potřebuje naučit. Právě tady jeho výhoda naráží na hranici: může opakovat setkání, ale nemůže zařídit, aby pro oba znamenalo totéž.

Předloha: Na Hromnice o den více (1993), režie Harold Ramis. Scénář Dannyho Rubina a Harolda Ramise (1992).