Proč se Orfeus ohlédl?

Orfeus vede Eurydiku z podsvětí zpátky mezi živé. Dostal jedinou podmínku: nesmí se ohlédnout, dokud nevyjdou ven. Jde první a ona má kráčet za ním.

Ještě nedávno ji mohl jen oplakávat. Sestoupil za ní mezi mrtvé a svou hudbou dosáhl toho, co se zdálo nemožné. Teď má pokračovat v cestě. Eurydika je blízko, ale její přítomnost si nemůže ověřit pohledem.

Stačil by nepatrný pohyb hlavy. Ten, kterým se při společné cestě obracíme k člověku za sebou téměř bez přemýšlení. Tady však může stejný pohyb zmařit celý návrat.

Mezi slibem a pohledem

Slib dostal od vládců podsvětí. Dokud jde dál, musí se spolehnout na něco, co sám nevidí. Pochybnost tak nemusí mířit na Eurydiku. Může se týkat samotné možnosti, že mu ji smrt opravdu vrací.

Navíc už zažil, jaké je o ni přijít. Cestou vzhůru si tu zkušenost nese s sebou. Doufá, že se spolu vrátí, a zároveň se bojí, že ji znovu ztratí. Čím blíž je vytouženému konci, tím víc je také co ztratit.

Při čtení nás snadno napadne, že měl ještě chvíli vydržet. Podmínku přece znal. Jenže vědět, co máme udělat, a dokázat to v určité chvíli jsou dvě různé zkušenosti. Ve stručném pokynu se neozývá nic z toho, čím Orfeus právě prošel.

Touha vidět ji znovu

V ohlédnutí je také touha spatřit člověka, kvůli kterému celou cestu podstoupil. Její tvář, její pohyb, to, že je zase s ním. Pokračovat k východu znamená tuto blízkost ještě odložit, ačkoli je Eurydika na dosah.

Ovidius při vyprávění o ohlédnutí spojuje strach s touhou ji uvidět. Tyto pohnutky se nemusejí vylučovat. Stejný pohyb může nést obavu, že už za ním nikdo nejde, i netrpělivé přání konečně se setkat pohledem.

Orfeus se ohlédne. Eurydika mizí a on po ní vztáhne ruce.

Předloha: Ovidius, Proměny, kniha X — Orfeus a Eurydika.